Souběh funkcí, tedy situace, kdy člen statutárního
orgánu je zároveň zaměstnancem společnosti, je běžnou praxí řady společností.
Dle mých zkušeností však stále přetrvávají pochybnosti o výhodách a
nevýhodách tohoto režimu a o jeho správném nastavení, zejména s ohledem na
novelu obchodního zákoníku účinnou od 1. 1. 2012. Na konci minulého roku se
navíc objevil judikát Nejvyššího soudu, dle kterého má být plnění poskytnuté
společností jakožto plnění z pracovní smlouvy uzavřené neplatně v souběhu
považováno za bezdůvodné obohacení na straně zaměstnance, což má značný vliv na
právní jistotu manažerů s ohledem na již vyplacené odměny.
K souběhu funkcí a související judikatuře Nejvyššího
soudu bylo již napsáno mnoho, nicméně níže bych ráda shrnula alespoň
základní body celé problematiky.
Nejvyšší soud ve své judikatuře dle právní úpravy
účinné do 31. 12. 2011 opakovaně judikoval, že člen statutárního orgánu (pro
účely tohoto článku za člena statutárního orgánu považuji jak členy
představenstva, tak i jednatele) může být současně ve společnosti zaměstnán
pouze na činnosti, které nespadají pod činnost statutárního orgánu (zejm.
výkon obchodního vedení), v opačném případě je pracovní smlouva
neplatná.
S ohledem na poměrně široký obsah obchodního vedení, pod
které spadá především řízení každodenního provozu společnosti, tak bylo
přípustné, aby člen statutárního orgánu byl ve společnosti současně zaměstnán
například jako vrátný, ale výkon jiné manažerské funkce v zásadě nepřipadal v
úvahu, a to přesto, že právě k takovým souběhům v praxi dochází.
Rizika neplatnosti pracovního poměru šla přitom
většinou k tíži zaměstnance, když takový neplatný (faktický) pracovní
poměr nebylo třeba z pohledu zaměstnavatele nikterak ukončovat a zároveň
zaměstnanec neměl nárok na případné bonusy a další nadstandardní plnění
sjednaná v pracovní smlouvě. Hrozilo také, že zaměstnanci nebudou přiznány z
neplatného pracovního poměru nemocenské dávky, což již v roce 2010 judikoval
Nejvyšší správní so ud.
Z pohledu zaměstnavatele spočívalo hlavní riziko v
případě akciových společností v možnosti postihu ze strany finančního úřadu,
tedy v možnosti překlasifikace mzdových nákladů jako daňově neuznatelných,
případně také obecně nevynutitelnost sjednaných závazků zaměstnance v pracovní
smlouvě (zejména konkurenční doložky). Dalším případným rizikem byla prakticky
nejasná oddělitelnost jednání z titulu funkce statutárního orgánu a pracovního
poměru. Tento aspekt mohl být významný v případě škody vzniklé společnosti
jednáním manažera, kdy se mohlo stát sporným, zda v daném případě manažer
odpovídá dle zákoníku práce (na principu povinnosti zaměstnavatele
prokázat zavinění a s limitací výše náhrady škody způsobené z nedbalosti) nebo
podle obchodního zákoníku (na principu objektivní, předpokládané
odpovědnosti a bez limitace výše náhrady škody).
Poměrně důležitým problémem souběhu funkcí je otázka
jednání za společnost v případě tzv. pravidla čtyř očí. Na základě
judikatury Nejvyššího soudu totiž platí, že v případě, kdy jsou jménem
společnosti oprávněni jednat dle obchodního rejstříku dva nebo více členů
statutárního orgánu společně, za společnost nemůže podepisovat pouze jeden z
nich jako osoba pověřená ve smyslu zákonného zmocnění dle
§ 15 obchodního zákoníku, tedy z titulu
svého pracovního poměru (například jako ředitel nebo finanční ředitel společnos
ti).
Souběh funkcí měl tedy až do konce roku 2011 řadu
úskalí, nicméně ať už byla motivace pro využívání souběhu funkcí jakákoli,
velká část společností se k tomuto modelu uchylovala, a souběh funkcí tak byl
běžnou praxí.
Častou motivací k uzavírání vztahů v rámci souběhu byl
přitom zájem manažerů na ochraně poskytované pracovněprávními předpisy.
Nicméně je třeba poznamenat, že vzhledem k možnosti nastavení podmínek
odpovídajících pracovněprávnímu vztahu ve smlouvě o výkonu funkce člena
statutárního orgánu a naopak možnosti sjednat odvolání a vzdání se funkce bez
uvedení důvodu v pracovní smlouvě dle zákoníku práce nebyla tato motivace
příliš odůvodněná.
Dalším důvodem využívání souběhu byla snaha manažerů,
aby byli kryti nemocenským pojištěním, a to zejména v případě manažerek
plánujících mateřskou dovolenou. V případě akciových společností byl souběh
obvykle odůvodněn daňovou uznatelností mzdových nákladů, když odměna za
výkon funkce člena představenstva daňově uznatelná nebyla. Rovněž příjem
jednatelů byl s ohledem na absenci nemocenského pojištění výhodnější.
Některé společnosti také nemají zájem na zveřejňování
údajů o mzdě vrcholového vedení, a tak je pro ně vhodné skrýt tyto náklady
do celkových osobních nákladů na zaměstnance (namísto jejich vedení v rámci
odměny členů statutárního orgánu). Důvod využívání souběhu je také do určité
míry historický či zvykový, neboť zavedená firemní hierarchie řady společností
automaticky počítá s tím, že vedle jednatelů či členů představenstva budou v
organizační struktuře existovat klasické manažerské pozice jako generální nebo
finanční ředitel apod.
S účinností od 1. 1. 2012 byla přijata novela
obchodního záko níku,
která zařadila do zákona nový
§ 66d, který výslovně souběh funkcí
umožňuje (podrobněji viz níže). Zároveň byly ke stejnému datu přijaty
novely v oblasti předpisů týkající se odvodů pojistného na sociální
zabezpečení, zejména byla stanovena povinná účast na nemocenském a důchodovém
pojištění pro jednatele a členy představens tva.
Došlo také ke zrušení daňové neuznatelnosti odměn členů
představenst va.
Na základě těchto změn tak byl s účinností od 1. 1. 2012
sjednocen režim odvodů pojistného a daňový režim mzdy a odměny za výkon funkce
člena statutárního orgánu.
Motivace k uzavírání souběhu funkcí z daňového pohledu
tak od Nového roku odpadla.
Nicméně jak je uvedeno výše, důvody pro uplatnění
souběhu funkcí nejsou pouze daňové, a tak tento režim je i po Novém roce řadou
společností dále uplatňován.
Legalizací souběhu funkcí novým
§ 66d obchodního zákoníku navíc při
správném nastavení vztahu nehrozí dřívější rizika spojená s neplatností
pracovní smlouvy. Zároveň odpadají otázky problematické
odpovědnosti, když zákon výslovně pro případy souběhu stanovuje princip
obchodněprávní odpovědnosti (viz
§ 66d odst. 2 obchodního
zákoníku).
Vedle toho jsou manažeři působící v rámci souběhu
funkcí z titulu pracovněprávního vztahu pojištěni pro případ pracovního
úrazu. Naopak manažeři fungující pouze jako členové statutárního orgánu
úrazově pojištěni ani po Novém roce nejsou, což může být motivací pro další
využívání souběhu, a to s ohledem na široké krytí a minimální náklady takového
pojištění.
Z nové právní úpravy však pravděpodobně nelze dovodit,
že by mělo být překonáno výše zmíněné pravidlo čtyř očí. I v případě legálního
souběhu ve smyslu nového
§ 66d obchodního zákoníku tak
pravděpodobně nadále platí výše uvedený negativní závěr Nejvyššího soudu k
otázce možnosti samostatného jednání za společnost z titulu pracovního
poměru.
Nový
§ 66d obchodního zákoníku výslovně
umožňuje souběh funkcí, a sice tím, že dává statutárnímu orgánu možnost pověřit
obchodním vedením zcela nebo z části jiného, přičemž tyto činnosti mohou být
vykonávány zaměstnancem společnosti, který může být současně členem
statutárního orgánu. Platí přitom, že v takovém případě mzdu sjednává nebo
určuje orgán společnosti, do jehož působnosti náleží rozhodovat o odměňování
člena statutárního orgánu (typicky tedy valná hromada nebo jediný společník či
akcionář). Zároveň zákon stanoví, že pověření obchodním vedením nezahrnuje
účast na zasedání statutárního orgánu, rozhodování o pověření obchodním vedením
a rozhodování o základním zaměření obchodního vedení, případně jiné činnosti,
které jsou ve výlučné působnosti statutárního orgánu.
Na základě tohoto ustanovení je základním
předpokladem pro legální nastavení souběhu usnesení statutárního orgánu
společnosti o delegaci obchodního vedení na jednoho či více členů statutárních
orgánů. Usnesení je vhodné přijmout ve standardní formě usnesení z jednání
statutárního orgánu, případně je možné delegaci zahrnout přímo do nové pracovní
smlouvy.
Vedle delegace obchodního vedení by měla být s
manažerem uzavřena smlouva o výkonu funkce člena statutárního orgánu a
zároveň pracovní smlouva na předmětnou pracovněprávní pozici, v jejímž
rámci bude vykonávat delegované činnosti. Obě smlouvy by si pochopitelně neměly
odporovat. Vzhledem k tomu, že daňový režim příjmu z obou funkcí je shodný, je
z tohoto pohledu bez významu, jakým způsobem bude rozdělena odměna za výkon
funkce statutárního orgánu a mzda. V praxi bude spíše obvyklé…