Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále "ZP"), který upravuje vzájemné vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, obsahuje, kromě jiného, i povinnost zaměstnavatele, která mu vzniká v případě, že zaměstnanec utrpí pracovní úraz nebo je u něho zjištěna nemoc z povolání. Dříve než se podíváme na poslední novelu zákoníku práce, která se dotkla náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, si pojďme nejprve ve zkratce připomenout, co se pro účely zákoníku práce rozumí pracovním úrazem a co nemocí z povolání.
VYMEZENÍ POJMŮ
Podle ustanovení § 271k odst. 1 ZP se pracovním úrazem rozumí poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů. Nejde však jen o tělesné zranění zaměstnance, které nastalo nezávisle na jeho vůli, ale o jakékoli porušení zdraví, k němuž došlo nezávisle na vůli poškozeného, jestliže toto porušení zdraví bylo způsobeno zevními vlivy, které jsou svou povahou krátkodobé, je-li zaměstnanec při práci, jíž není zvyklý a která je nepřiměřená jeho tělesným možnostem, nucen okamžitým, usilovným vzepětím sil překonávat vnější odpor, a zvýšit tak náhle, neobvykle či nadměrně svou námahu. Tato tělesná námaha musí pak být příčinou následku, o jehož odškodnění se jedná. Přitom nemusí jít o jedinou příčinu úrazu, ale stačí, když půjde o jednu z příčin, avšak svou podstatou důležitou, podstatnou a značnou. Zákoník práce v zásadě převzal základní znaky pracovního úrazu používané v soudní judikatuře, podle které nelze vyloučit, že i infarkt myokardu může za stanovených podmínek být pracovním úrazem. Rozhodující pro posouzení, zda jde o pracovní úraz, je to, zda k poškození zdraví nebo smrti zaměstnance došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
Oproti pracovnímu úrazu jsou nemoci z povolání zcela jasně stanoveny, a to v příloze k nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, ve znění pozdějších předpisů. Nemoci z povolání vznikají zpravidla dlouhodobým působením určitých rizikových faktorů pracovního prostředí, resp. pracovních podmínek na zaměstnance nepříznivým působením chemických, fyzikálních, biologických nebo jiných škodlivých vlivů, pokud vznikly za podmínek uvedených v seznamu nemocí z povolání. Posouzení toho, zda se jedná o nemoc z povolání nebo o obecné onemocnění, přísluší pouze lékaři příslušného zdravotnického zařízení, které je oprávněno vydat lékařský posudek. Bližší požadavky na postup při posuzování a uznávání nemocí z povolání a okruh osob, kterým se předává lékařský posudek o nemoci z povolání, podmínky, za nichž nemoc z povolání nelze nadále uznat za nemoc z povolání, a náležitosti lékařského posudku stanoví vyhláška č. 104/2012 Sb.
V této souvislosti je třeba se krátce zmínit o institutu ohrožením nemocí z povolání upraveném v ustanovení § 347 odst. 1 ZP. Jedná se o takové změny zdravotního stavu zaměstnance, jež vznikly při výkonu práce nepříznivým působením podmínek, za nichž vznikají nemoci z povolání, avšak nedosahují takového stupně poškození zdravotního stavu, který lze posoudit jako nemoc z povolání, a kde další výkon práce za stejných podmínek by ke vzniku nemoci z povolání mohl vést. V případě, že se u zaměstnance jedná o ohrožení nemocí z povolání, je zaměstnavatel povinen ho podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) ZP převést na jinou práci a zaměstnanci po celou dobu převedení přísluší podle ustanovení § 139 ZP doplatek ke mzdě do výše průměrného výdělku.
Při vzniku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání vznikají zaměstnavateli povinnosti spočívající především ve vyšetření pracovního úrazu ve smyslu ustanovení § 105 ZP a ve vedení evidence, hlášení a zasílání záznamu o úrazu, jak stanoví nařízení vlády č. 201/2010Sb., kterým se stanoví způsob evidence, hlášení a zasílání záznamu o úrazu, vzor záznamu o úrazu a okruh orgánů a institucí, kterým se ohlašuje pracovní úraz a zasílá záznam o úrazu, ve znění nařízení vlády č. 170/2014 Sb.
Pro zaměstnance je však velmi důležitá otázka kdo, kdy a v jaké výši mu nahradí škodu nebo nemajetkovou újmu, která mu v souvislosti s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání vznikla. Zde je třeba zdůraznit, že škodu nebo nemajetkovou újmu je povinen nahradit zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době utrpění pracovního úrazu v pracovněprávním vztahu. U nemoci z povolání pak ten zaměstnavatel, u něhož zaměstnanec pracoval naposledy před jejím zjištěním za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen.
Zaměstnavatel je pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání ze zákona pojištěn buď u České pojišťovny, a. s. nebo u Kooperativy, pojišťovny, a. s.
Jak bylo uvedeno výše, vznikne-li zaměstnanci v souvislosti s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání škoda nebo nemajetková újma, má právo na její náhradu. Rozsah této náhrady představuje jednotlivé dílčí nároky, které je nutno posuzovat zcela samostatně. Jsou jimi:
-
ztráta na výdělku po dobu pracovní neschopnosti,
-
ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti,
-
bolest a ztížení společenského uplatnění,
-
účelně vynaložené náklady spojené s léčením,
-
věcná škoda.
NÁHRADA ZA ZTRÁTU NA VÝDĚLKU PO DOBU PRACOVNÍ NESCHOPNOSTI
Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti představuje zpravidla opětující se dílčí nárok, který vzniká zaměstnanci z každé pracovní neschopnosti, neboli každá pracovní neschopnost na následky pracovního úrazu nebo nemoci z povolání zakládá samostatný (jedinečný) dílčí nárok zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti. Způsob výpočtu její výše je upraven v ustanovení § 271a ZP tak, že je poskytována v rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a náhradou mzdy nebo platu, kterou poskytuje zaměstnavatel zaměstnanci v době prvních 14 kalendářních dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti, a to i za dobu prvních tří pracovních dnů trvání pracovní neschopnosti, kdy v jiných případech obecného onemocnění náhrada mzdy zaměstnanci nepřísluší. Trvá-li pracovní neschopnost i po těchto 14 dnech, pak náhrada za ztrátu na výdělku přísluší ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a nemocenskými dávkami, jejíž výši musí zaměstnanec zaměstnavateli doložit. Výplatu náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti musí zaměstnavatel provádět ve smyslu ustanovení § 271m odst. 2 ZP pravidelně jednou měsíčně, pokud nebyl dohodnut jiný způsob výplaty. Zpravidla se bude jednat o pravidelný výplatní termín.
NÁHRADA ZA ZTRÁTU NA VÝDĚLKU PO SKONČENÍ PRACOVNÍ NESCHOPNOSTI A NOVELA ZÁKONÍKU PRÁCE
Dalším druhem náhrady škody je náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity, která je opět dílčí, zpravidla opětující se nárok zaměstnance. Výpočet této náhrady stanoví ustanovení § 271b ZP v zásadě tak, že přísluší ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu. O této náhradě si povíme více, neboť té se týká novela zákoníku práce, která byla schválena. Podle ustanovení § 271b ZP se náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti poskytuje zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu.
Pokud jde o průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady, pak je třeba vyjít z průměrného nebo pravděpodobného výdělku, jehož stanovení vychází z ustanovení § 271m odst. 1, resp. § 351 a násl. ZP. Průměrný výdělek se zjišťuje z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci v rozhodném období a z doby odpracované v tomto období; pravděpodobný výdělek z hrubé mzdy, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy, které by zřejmě dosáhl.
Dosahovaný výdělek je skutečně dosahovaný výdělek zaměstnance po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání v daném kalendářním měsíci. Jak ale vypočítat náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v případě, kdy zaměstnanec žádný výdělek nedosahuje? Pokud zaměstnanec není veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, což pochopitelně není jeho povinnost, pak dává svým projevem vůle najevo, že zaměstnán být nechce, a ztráta na výdělku, která mu tím vzniká, není v příčinné souvislosti s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, ale vzniká proto, že se sám rozhodl nepracovat. Pokud se ale zaměstnanec o práci uchází, a z tohoto důvodu je veden na Úřadu práce ČR jako uchazeč o zaměstnání, pak zde nepochybně příčinná souvislosti se ztrátou na výdělku dána je. Vychází to jak z rozsudků soudů, které řešily případy neposkytování náhrady za ztrátu na výdělku zaměstnavateli v době, kdy byli poškození vedeni jako uchazeči o zaměstnání, protože z důvodu nezaměstnanosti nedosahovali žádný výdělek a nebylo jim podle názoru zaměstnavatelů možné ztrátu na výdělku stanovit. Judikatura soudů, která dosahovaný výdělek uchazeče o zaměstnání stanovila, byla převzata do zákoníku práce, který výpočet uvedené náhrady v souladu s touto judikaturou upravil v ustanovení § 271b odst. 3 ZP tak, že se za dosahovaný výdělek považuje výdělek ve výši minimální mzdy. Druhá věta tohoto ustanovení dále stanovila, že pokud zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, již náhradu za ztrátu na výdělku pobíral, pak mu v době nezaměstnanosti přísluší uvedená náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru nebo právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr.
Při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku podle věty první za středníkem ustanovení § 271b odst. 3 ZP však nastal problém, protože se různily názory na to, jaká výše minimální mzdy má být poškozenému zaměstnanci v době jeho nezaměstnanosti zohledňována. Tato otázka trápila jak zaměstnavatele, tak i zaměstnance, ale ani odborná praxe nebyla v názoru na zohledňování výše minimální mzdy jednotná. Tlak na ujednocení názoru začal sílit v době, kdy docházelo ke zvyšování částek minimální mzdy, neboť podle jednoho názoru se měla zohledňovat výše aktuální minimální mzdy, neboť tuto mzdu by si v každém případě museli poškození vydělat, kdyby pracovali, a proto se zaměstnancům, kteří jsou vedeni v evidenci uchazečů o zaměstnání, má za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání vždy zohledňovat výše minimální mzdy v aktuální výši. Druhý názor vycházel z ustálené soudní judikatury, že změna právního předpisu není podstatnou změnou na straně poškozeného, a nemělo by tudíž v případě zvýšení sazeb minimální mzdy docházet k tomu, že je poškozeným jejich náhrada o toto zvýšení snižována. K prvnímu názoru se přiklonila Česká pojišťovna, a. s., která realizuje zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, ke druhému se přiklonila pojišťovna Kooperativa, a. s., rovněž realizátor tohoto pojištění. Nastávaly tak situace, že jedné skupině poškozených se při každém zvýšení minimální mzdy snížila poskytovaná náhrada za ztrátu na výdělku, neboť se jim za dosahovaný výdělek zohlednila aktuální výše minimální mzdy, zatímco druhé skupině se zvýšení minimální mzdy ve výši poskytované náhrady za ztrátu na výdělku nijak neprojevilo, neboť jim byla jako dosahovaný výdělek…
