Dne 1. 7. 2023 nabývá účinnosti zákon č. 125/2023 Sb., kterým je novelizován zákon č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o ochraně zaměstnanců"). Jde o novelizaci poměrně výraznou, protože se změna týká téměř všech paragrafů zákona o ochraně zaměstnanců. Na druhou stranu se nejedná o převratné změny, kterými by se zcela měnil dosavadní princip právní úpravy. To ostatně není ani dost dobře možné, protože zákon o ochraně zaměstnanců transponuje do české právní úpravy předpisy evropského práva.
Cílem změn je tedy především aktualizace zákona o ochraně zaměstnanců tak, aby terminologicky odpovídal vývoji ostatních právních odvětví, zejména intenzivní novelizaci insolvenčního práva, ke které došlo na úrovni národní i nadnárodní, a dále aby byly zohledněny dosavadní poznatky z praxe, odstraněny aplikační nejasnosti a bylo dosaženo vzájemné a souladné propojenosti uspokojování mzdových nároků zaměstnanců s insolvenčním právem. Protože konkrétních změn je celá řada, nebude na škodu shrnout, jak bude ochrana zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele po účinnosti novely fungovat.
OKRUH ZAMĚSTNANCŮ, KTERÝCH SE OCHRANA PŘI PLATEBNÍ NESCHOPNOSTI ZAMĚSTNAVATELE TÝKÁ
Pro účely zákona o ochraně zaměstnanců se zaměstnancem rozumí fyzická osoba, která je nebo byla u zaměstnavatele v pracovním poměru nebo se kterou sjednal zaměstnavatel dohodu o provedení práce, pokud tato dohoda zakládá podle zákona upravujícího nemocenské pojištění účast na nemocenském pojištění, anebo dohodu o pracovní činnosti, na jejichž základě jí vznikly v rozhodném období mzdové nároky nevyplacené zaměstnavatelem.
Z působnosti zákona o ochraně zaměstnanců jsou však vyloučeni zaměstnanci:
- zaměstnavatele, proti kterému nelze vést insolvenční řízení,
- vyslaní do České republiky, pokud je jejich zaměstnavatel usídlen mimo území některého členského státu Evropské unie,
- mající u zaměstnavatele nejméně 25% majetkovou účast, kteří současně byli v rozhodném období členem statutárního orgánu nebo osobou, která má rozhodující vliv na činnost zaměstnavatele.
Novelou byl tak předefinován okruh zaměstnanců, kteří jsou z působnosti zákona vyloučeni, přičemž je zde odkázáno na úpravu v insolvenčním zákoně. Dále byla změněna i definice u zaměstnanců, kteří byli v rozhodném období členy statutárního orgánu, neboť došlo ke snížení požadavku majetkové účasti u zaměstnavatele z nejméně poloviční majetkové účasti na nejméně čtvrtinovou majetkovou účast a definice vyloučených osob byla rozšířena i o osoby, které mají rozhodující vliv na činnost zaměstnavatele. Nově se naopak zákon o ochraně zaměstnanců bude vztahovat i na zaměstnance agentur práce dočasně přidělené k uživateli, přičemž současně bylo mj. zrušeno i povinné pojištění agentur práce pro případ jejich úpadku, které bylo obsaženo v ustanovení § 58a zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 30. 6. 2023.
PRÁVA ZAMĚSTNANCŮ
Zaměstnanci mají právo na uspokojení splatných mzdových nároků, které jim nevyplatil zaměstnavatel v platební neschopnosti, a to v rozsahu a za podmínek stanovených zákonem o ochraně zaměstnanců. Mzdovými nároky zaměstnance se dle ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 118/2000 Sb. rozumí "mzda nebo plat, jejich náhrady a odstupné, které zaměstnanci náležejí z pracovního poměru, nebo odměna, popřípadě její náhrada, která zaměstnanci náleží podle dohody o provedení práce za podmínek stanovených zákonem upravujícím nemocenské pojištění nebo dohody o pracovní činnosti, jejichž výplatu neprovedl zaměstnavatel, který je v platební neschopnosti." Nově je definováno, že splatným mzdovým nárokem se rozumí mzdový nárok, který nebyl uspokojen v termínu výplaty podle zákoníku práce.
Změnila se však i definice zaměstnavatele, který je v platební neschopnosti, a to tak, že jím je zaměstnavatel, který "neuspokojil splatné mzdové nároky zaměstnanců, a to dnem následujícím po dni, kdy na něho bylo vyhlášeno moratorium před zahájením insolvenčního řízení, anebo dnem následujícím po dni, kdy bylo oznámeno zahájení insolvenčního řízení příslušným soudem v České republice, nebo u nadnárodního zaměstnavatele také dnem, od kterého je považován za platebně neschopného v jiném členském státě Evropské unie podle přímo použitelného předpisu Evropské unie" (změna v definici byla vyznačena zvýrazněním textu).
Zaměstnanec může uplatnit mzdové nároky nejvýše v rozsahu odpovídajícím splatným mzdovým nárokům za 3 kalendářní měsíce rozhodného období, přičemž celková výše mzdových nároků vyplacených jednomu zaměstnanci nesmí překročit za jeden měsíc jedenapůl násobek rozhodné částky, kterou vyhlašuje a zveřejňuje Ministerstvo práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů vždy s účinností od 1. května kalendářního roku na dobu 12 kalendářních měsíců, a to ve výši průměrné mzdy v národním hospodářství za předchozí kalendářní rok (viz ustanovení § 5 zákona č. 118/2000 Sb.).
Délka rozhodného období zůstává stejná, nicméně změnila se definice v tom směru, že rozhodným obdobím se rozumí kalendářní měsíc, v němž bylo vyhlášeno moratorium před zahájením insolvenčního řízení nebo ve kterém, bylo oznámeno zahájení insolvenčního řízení nebo od kterého je nadnárodní zaměstnavatel považován za platebně neschopného v jiném členském státě Evropské unie, jakož i 3 kalendářní měsíce, které tomuto měsíci předcházejí a 3 kalendářní měsíce, které po tomto měsíci následují.
ZPŮSOB…
